„O tajemném balíčku“ – Černá hodinka nad českou politikou – vzpomínková humoreska

Vraťme se na chvíli v čase. Lze tak zavzpomínat na příběh, který se sice odehrál před drahnou dobu, ale neztratil nic ze své působivosti. Na podzim roku 2013 procházel náš budoucí mocnář Miloš I. Zeman těžkými zkouškami svého prvního prezidentského období. Bylo to skoro na konci války mezi pravici a levicí v naší zemi. Po mnoha bojích, vítězstvích i nezdarech se tehdy uchýlil Miloš Zeman do ticha a přítmí Svatovítské katedrály. Za přítomnosti arcibiskupa pražského Duky se ponořil  do svého rozjímání.

     Za okamžik si ale arcibiskup povšiml, že prezident listuje pod deskou lavice v něčem zcela jiném než je zpěvník nebo modlitební kniha. V dlaních neustále přebíral jakýsi štůsek barevných listů.

     „Synu prezidente,“ oslovil ho arcibiskup.

     Zeman k němu překvapeně vzhlédl, protože o svých rodičích měl doposud pevné přesvědčení. Ale nechal primase českého pokračovat.

    „Synu,“ opakoval primas přísněji, „co to máš za obrázky pod lavicí?“

    „To jsou jen fotografie. Tedy … jiné, než si otče arcibiskupe myslíte,“ mínil prezident a snažil se ukrýt onu inkriminovanou věc rychle do kapsy převlečníku. Ale zapomněl, že je má zašity, aby v nich nemohl přechovávat ploché lahve. Jeho ruce mu tak opět sklesly do klína.

    Primas se jen nedůvěřivě pousmál a pokýval varovně hlavou. „Synu, ty si zahráváš.“

    Prezident se na něj podíval krhavým pohledem krví podlitých očí od nevyspaní a neustále práce pro lid této země. Pozvedl tedy své dlaně, ve kterých se skutečně chvěl paklík jakýchsi hodně ohmataných fotek.

    „Tento balíček,“ hlesl prezident, „mě otče, vždy uspokojil.“

   „Ach,“ vydechl arcibiskup a znovu se na něj přísně zadíval. „Můžeš mi to nějak vysvětlit?“

    „Ano, jistě otče,“ řekl prezident.

    „To doufám,“ odpověděl arcibiskup. „Jinak bych se musel přísně potrestat.“

    „Snad mě bys potrestal?“

    „Ne. Sebe. Ty jsi přeci jen prezidentem této země a vůdcem světské moci. Můžeš vlastně dělat, co ti libo. Podle místních pravidel se na tebe ani žádné pozemské zákony nevztahují. A o těch nebeských bych raději pomlčel.“

    „Otče, přesto ti jistě dám uspokojivou odpověď, že používám tento balíček k bohulibým účelům a nahrazuje mi zcela modlitební knihu.“ 

     „Nu, tedy začni, synu. Ale nezpívej mi tady. Katedrála nemá ráda falešné tóny.“

     Prezident významně pohlédl na primase a potom shlédnul do svého klína, kde si opět jednotlivé momentky rozložil.  Lehce se pousmál a začal:

      „Podívám-li se na první fotografii, tu hned nahoře, uvidím Mirka Šloufa. A vzpomenu na to, že nad námi je jediný Bůh. Neviditelný. Tahle fotka z hotelu Savoy se skutečně hodně povedla, ačkoliv její aktéři také neměli být vidět. Dvojice na další fotografii, Vráťa Mynář a Zdenda Štengl, předsedové mých Zemanovců, mi připomenou, že svatá kniha sestává ze dvou stejně důležitých dílů, Starého a Nového zákona. Když pohlédnu dál na zde vedle sebe stojícího poslance Haška, Benešovou a Škromacha, hned se mi vybaví trojice Boží. Otec, syn a Duch svatý. A tato další čtveřice, to jsou jediní novináři, kteří o mně kdy napsali něco dobrého. A tedy mi připomenou čtyři evangelisty, Marka, Lukáše, Jakuba a Jana. A další pětice, to jsou přece mí milí poradci. Vytápění hradu řeším třeba s Nejedlým z Lukoilu, upravování zahrad s Čubou. Ale přitom si vždy vzpomenu na pět panen, které vyčistily lampy své. Bylo jich vlastně deset, jako původně těch poradců, ale jen pět bylo moudrých a ti byli zachráněni. A Rusnok jisté lépe posloužil jako premiér.“

    „No dobrá, synu, ale na tomto snímku jsi přece ty sám, ovšem nějak mladší,“ nakukoval arcibiskup Miloši Zemanovi zvědavě přes rameno. „Jak toto vysvětlíš?“

    „Otče, myslím, že mi dáš rozhřešení už po několika mých slovech. Když pohlédnu na tuto fotografii z dob mého vstupu do sociální demokracie, ihned se mi připomene, jak musel Bůh klopotně pracovat celých šest nekonečných dní, než vytvořil Zemi. A takhle další, ať vás nemate, že je na ní doktor Rath, mě zase upomíná, že sedmý den konečně Bůh odpočíval. Také Rath už sedí.“

     „A co ta pod nimi? Tu ženu v popředí já přece znám,“ nezdržel se arcibiskup.

     „Ano, tohle je přece snímek oněch zbylých osmi poslanců strany LIDEM. A já si při ní vždy vybavím Noea a jeho rodinu, kteří byli zachránění při potopě. I když soukromě si myslím, že zachráněna měla být jen Karolína Peak, která nehlasovala proti Rusnokově vládě.

      Zeman po chvíli zamyšlení zvedl hlavu, a když primas český jen přikyvoval, jal se pokračovat.

      „A toto, budete se divit, otče, je momentka, která mi pokaždé připomíná oněch devět malomocných z biblického příběhu. Bylo jich vlastně deset, ale těch devět ani Bohu nepoděkovalo za své vyléčení. Jsou na ni totiž poslanci TOP 09. Je jich celkově možná víc, ale to je v podstatě jedno, protože malomocní jsou ti poslanci všichni. Také je netřeba uzdravovat. Snad jen toho jednoho, ovšem pocházejícího ze Starostů.“

     U dalšího listu se Zeman se neudržel a okouzlen ho podával arcibiskupovi. Ten si ho pak dlouho pozorně prohlížel. „To je skutečně krásné. Španělský sál, viďte?“ řekl.

     „Ne, otče, Vladislavský. Stojím tam s deseti senátory, kteří mě podpořili při prezidentské volbě. Jaký krásný pocit. Často se mi vybavuje. Ale také si při tom hned vzpomenu na deset přikázání, která Bůh předal  Mojžíšovi, a kterými se všichni, kromě mě, musíte řídit.“

     Zrak primase českého sklouzl na další snímek rozložený na prezidentových stehnech a primas se mírně otřásl. „Ale synu, neříkej, že tady při téhle momentce snad nevzpomínáš na Santa Klause? Ten přece do písma nepatří,“ vytýkal prezidentovi.

     „To jistě ne, otče. Tenhle člověk na lyžích? Podívejte se pozorněji.“

     „Ach, ano. Zmýlil jsem se. Vždyť je to Václav Klaus,“ nezdržel se primas hledící prezidentovi přes rameno.

      „Jistě. A při pohledu na něj si opět připomenu jediného pána nebes, neboť on nad námi rozklenul oblohu demokratického kapitalismu a vytvořil i jeho opěrné sloupy. Klaus byl jen pouhým Božím nástrojem. Ovšem nedá se mu upřít, že některé ztrouchnivělé sloupy později napustil konzervačním lojem své amnestie. A tady, hned pod ním, je k vidění i jeho žena Livie. Mává šátkem z vlaku mířícího na Slovensko, kde ji budou náležitě uctívat jako svatý obrázek. A já si při té příležitosti vždy vzpomenu na blahoslavenou Pannu Marii.“

     Prezident se na chvíli významně odmlčel. Pak sáhl až dospod, aby pomalu, velmi pomalu vytáhl spodní list, jakoby se ho obával.

     „A teď, otče, pozor! Tohle,“ vzal štítivě do prstů poslední fotografii a vystrčil ji daleko před sebe. „Poznáváte ho, otče?“

      „Ano, vydechl zděšeně arcibiskup, to je přece…

      „Jistě … Kalousek. … Tak to je … ďábel.“

      Načež se primas rychle překřižoval.

      Prezident vydechl a počal všechny fotografie opět srovnávat do pevného balíčku a přepásal je gumou.

      „Doufám, otče, že jsem vám vše důvěryhodně vysvětlil. A že tento balíček fotek mi účinně pomáhá v mém rozjímání. To mi skutečně můžete věřit. Bůh je mi svědkem, že jsem při tom nelhal.“

    Nedopověděl, protože vzápětí se zem pod nimi otřásla. Z klenby katedrály vypadlo pár svorníků a roztříštilo se blízko nich o kamennou podlahu. Miloš Zeman se chtěl dát na útěk, ale nohy ho nějak neposlouchaly.

    „Netřeba se tady pouštět do problematických vyhlášení, pane prezidente,“ naléhal na něj prosebně primas. „Pozor na Boží trest. A také stavbě to neprospívá,“ dodával. Podepřel Miloše Zemana a raději ho rychle vyvedl z katedrály.

Zanechte komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *